"Uvnitř zbrusu nového muzea
se nachází stará synagoga
Uvnitř synagogy
jsem já."
Jehuda Amichai, Báseň bez konce, Angl.překlad Chana Bloch
Petr Franta ve své tvorbě vždy prosazoval "všezahrnující" definici architektury jako oboru zahrnujícího krajinu i stavbu, půdu i jádro, exteriér i interiér - městské ve venkovském. Přihlásil se také k jednomu z kréd českých kubistických architektů - monumentalitě vyjádřené objektem značně rozdílných měřítek a velikostí umístěným v prostoru.
Souběžně s rozsáhlými projekty (urbanistické generely, přístav a letiště) se v jeho kariéře objevila řada inovativních výstav a uměleckých instalací, a to jak v Kanadě, tak v České republice.
Historie je nosným tématem řady významných projektů posledních let, které architekta staví před mimořádně náročné úkoly: přispět k restaurování, pietní obnově a interpretaci "míst paměti" v architektonickém smyslu.
Není náhodou, že Petr Franta obrátil svůj talent architekta také k několika náročným projektům, v nichž se vzájemně doplňující otázky památkové péče, historické dokumentace, vzdělávání a uchování paměti dotýkají revitalizace zvláště zranitelného příkladu kulturního dědictví ve střední Evropě - synagog. Místo, doba a okolnosti k nim byly často kruté, i když se opakovaně snažily zachovat svou identitu a své místo ve společnosti.
V období po druhé světové válce zdecimované české židovské obce truchlily nad ztrátou svých členů, kteří si vybudovali synagogy a rabínské školy, aby se v nich modlili, učili a diskutovali. Degradaci synagogálních budov a židovských hřbitovů v Čechách a na Moravě minulý režim většinou ignoroval, s výjimkou chvályhodné snahy z počátku 60. let 20. století uctít oběti holocaustu pečlivým záznamem jejich jmen na zdech Pinkasovy synagogy. Výtvarník Václav Boštík, který se spolu s Jiřím Johnem ujal nelehkého úkolu malířsky ztvárnit téměř 78 000 jmen zahynulých ze všech židovských obcí v českých zemích, zanechal výstižný popis v nepublikované sbírce svých básní: " Slova jsou těly myšlenek. Písmena jsou stíny slov."
Kdo však byli lidé, kteří se za těmito jmény skrývali? Co se s nimi stalo a kde? Jaká byla jejich cesta do vyhnanství a zániku? Proč by se stovky lidí, kteří denně přicházejí navštívit Památník českých a moravských obětí šoa na své cestě na Starý židovský hřbitov, měly zastavit právě zde, aby pochopily širší souvislosti místa? Židovské muzeum se snažilo vytvořit interaktivní náplň venkovní části Pinkasovy synagogy, prahového úseku mezi soukromým a veřejným, obcí a městem. Nejvýznamnějším z těchto nerealizovaných návrhů byl projekt Tři brány od významného českého sochaře Aleše Veselého. Trvalo dalších dvacet let, než se našlo jednoduché, ale dynamické řešení, které zároveň ilustruje vývoj a rozšíření významu budovy synagogy jako moderního muzea.
Nový venkovní výstavní okruh, který Petr Franta realizoval v roce 2018 v areálu Pinkasovy synagogy v Praze, představuje důležitý současný přírůstek do souboru historických staveb, postavených ve stopě původní modlitebny v soukromém domě na samém okraji židovského hřbitova. Dát fyzickou podobu nové venkovní expozici "Cesty bez návratu” bylo pro architekty skutečnou zkouškou, zejména vzhledem k úzkému prostoru, který po sobě zanechala bývalá Pinkasova ulička. Jejich novátorské řešení dokonale ilustruje náročnost skloubení terénu a tématu v nabitém historickém prostředí, jakým je Památník českých a moravských obětí šoa.
Celkový prostor, v němž je výstava situována, je úsporný. Skládá se ze vstupního nádvoří přiléhajícího k synagoze, se vstupem z ulice Široká, a z na ní kolmé Pinkasovy uličky, která vede k brance na jižní straně židovského hřbitova.
Prostor nádvoří, kdysi obsazený stánky se suvenýry, byl proměněn pomocí dlouhé výstavní vitríny ve tvaru skleněného klínu, připomínající příď lodi, která zve návštěvníky k nahlédnutí do historie budovy Pinkasovy synagogy a jejího okolí. Důmyslná forma návrhu výstavní vitríny od Petra Franty se vyrovnává s nepravidelnou stopou zdi oddělující areál synagogy od ulice a jižní stěnou samotné synagogy. Vnitřní osvětlení, které se aktivuje s příchodem noci, činí vitrínu při pohledu z ulice zářivou, přitažlivou a tajemnou, ale její účel za denního světla je křišťálově jasný: maximálně přiblížit příběh místa a jeho roli ve městě.
Architektonická inscenace Pinkasovy uličky na západní straně budovy vychází z ústředního tématu - deportace českých a moravských Židů do terezínského ghetta a transportů do vyhlazovacích táborů dále na východ. Z výstavního hlediska vyžaduje citlivý přístup a také prostor pro odpočinek a reflexi; obrazová dokumentace je velice evokativní a její emocionální dopad silný.
Franta se tohoto úkolu zhostil s přesností, jednoduchostí a jasností, která je v tak emotivním prostoru, jako je tento, nezbytná. V sérii velkých panelů z tvrzeného skla, které jsou bodově kotveny do historické zdi, se odvíjí příběh exodu zachycený strohými černobílými fotografiemi.
V kontextu příběhu, který se odvíjí před návštěvníky, je zvlášť vítané nepravidelné seskupení skleněných laviček, které doplňují nástěnnou instalaci a vytvářejí vedle ní miniaturní učebnu pod širým nebem. Slouží tak zároveň jako místo k odpočinku, vstřebávání obsahu a diskuzi. Jemné začlenění Frantova návrhu do velkolepé symboliky okolních budov je tak skutečným exkurzem.
Španělská synagoga, která byla v centru Prahy postavena jako poslední v období emancipace je situována v půdorysu původní středověké budovy známé jako Stará škola, která tu sloužila prvním židovským osadníkům. Snahy o rozšíření a oživení stavby tak aby mohla pojmout rostoucí kongregaci, sledovaly stovky let příliv a odliv lidské i architektonické destrukce a obnovy. Nakonec to bylo zavedení reformních bohoslužeb ve třicátých letech 19. století, které se stalo podnětem ke stavbě zcela nové budovy na místě stěsnaných historických vrstev Staré školy, zbořené v roce 1867. Nová impozantní budova, navržená architekty Ignácem Ullmannem a Josefem Niklasem v byzantském stylu a s bohatě zdobeným "maurským" interiérem, získala přídomek "španělská", odvozený především od jejích výrazných vizuálních rysů. K pozoruhodné budově z konce 19. století byla nakonec v roce 1935 meziválečným architektem Karlem Pecánkem přistavěna pohledná funkcionalistická stavba, která v přízemí poskytla vstupní vestibul a v horním patře současně podporovala ženskou galerii a tzv. zimní synagogu neboli modlitebnu.
Stejně jako několik dalších synagog situovaných poblíž, i Španělská synagoga postupně rozvíjela roli kustoda synagogálních sbírek a posléze prošla transformací v současné muzeum, zkoumající historii a kulturu židovské komunity od období emancipace. Pod zastřešujícím tématem "Židé v českých zemích 19. - 20. století" se zaměřila na novodobé dějiny a způsob jakým se odrážejí ve sbírkách Židovského muzea. Nutnost oživit, technologicky zmodernizovat a vytvořit adekvátní klimatologické podmínky pro vystavené artefakty si vyžádala, aby muzeum realizovalo další úpravy interiéru samotné synagogy a zásadní proměnu celé výstavní architektury – nejen vitrín, ale i doplňujících digitálních programů a skloubení všech forem do plynulé a interaktivní podoby.
Zasahovat, byť účelně, do památkově chráněné budovy, navíc takové, která je jako srdce Starého Města uznána za součást dědictví UNESCO, je nesmírně náročný a choulostivý úkol. Zásluhou součinnosti Židovského muzea, jeho odborníků a kurátorů, památkového odboru a architektů, kteří realizovali tak náročné zadání byla kvalita tohoto počinu oceněna v rámci Národní soutěže muzeí Gloria Musaealis, 2020. Letošní znovu otevření renovované Španělské synagogy nabízí návštěvníkům vysoce přesvědčivý, informativní a živý zážitek, který navazuje na předchozí interpretace přínosu židovské komunity ke všem aspektům občanského života, od průmyslového a obchodního rozvoje přes vědecké vynálezy až po intelektuální a kulturní rozkvět, a to vše v období dvou set let před druhou světovou válkou. Celkový dojem z této skvěle zrestaurované budovy s novou expozicí je pozoruhodný svou narativní i vizuální intenzitou, kvalitou svého obsahu a formou, jejímž prostřednictvím architekti přiblížili a propojili dříve nesourodé prvky.
Jak synagogy, tak muzea jsou společné prostory, ovšem to nejcennější v nich je vždy neredukovatelně osobní. To platí i o příbězích sdílených výstavní formou v obou pražských synagogách na nichž se architekt Franta podílel. Předcházela jim ale řada příspěvků k restaurování a výstavnímu designu malé, ale významné skupiny venkovských synagog v péči Federace židovských obcí: Rychnov, Polná, Police a Jičín.